MOTIVAČNÍ STRUKTURA

S jistou nadsázkou lze konstatovat, že celá psychologie sportu se dá vykládat jako motivace sportovních činností. Otázky podněcujících příčin sportovcova jednání jsou skutečně centrální tematikou sportovní psychologie. Mají význam jak při výchově, tak při výkladu činnosti sportovce a tento význam je více než jen teoretický. Pragmaticky dochází v dnešním konzumně a komerčně orientovaném sportu k reduktivnímu pojetí sportovní motivace jen na otázky peněžního hodnocení.

Izolované motivy se prakticky nevyskytují. Shluky motivů bývají označovány jako motivace. Každý hráč je ovlivňován řadou motivačních seskupení, hlavních, vedlejších, navzájem se překrývajících i často vzájemně protichůdných. Tak je tvořena složitá a proměnlivá motivační struktura každého sportovce, související s jeho osobností a podléhající určitému vývoji. Hlavním vlivem, určujícím vývoj motivační struktury je kromě věku i výkonnost sportovce.

Prvním stadiem na počátku sportovní kariéry je generalizace motivační struktury. Mladému sportovci ani příliš nezáleží na tom, jaký sport provozuje, řídí se vnějšími podněty a libostí prožitků. Mají zde vliv i často nahodilé okolnosti. Podle anamnéz sportovních hvězd, často nebývá v tomto stadiu zastoupen sport, ve kterém sportovec později vynikne.

Diferenciace motivační struktury sportovce je druhým vývojovým stadiem. V jejím průběhu mladý sportovec již diferencuje svůj postoj ke sportovním činnostem na základě úspěchů a neúspěchů. Tak se tvoří relativně trvalý základ motivace již určitého druhu sportovní činnosti, ve které se sportovec dovede prosadit.

Třetím a a kulminačním stadiem vývoje motivační struktury je stabilizace. Zde mají silnou účinnost motivy soutěžní, sebeuplatnění a sociální odezvy, směřující k dosažení vysoké výkonnosti. Stabilizace spočívá v tom, že sportovec je již zkušený, zná své vlastní možnosti a má i racionální vztah ke svému sportu.

Involuce motivační struktury hráče je jejím posledním vývojovým stadiem. Přetrvává citově i rozumově podložený vztah ke sportu, ale u vědomí dosaženého zenitu sportovní výkonnosti, dochází k přeskupování motivační struktury. Ustupují seberealizační motivy nejvyšší výkonnosti a do popředí se dostávají primárnější motivy sportování, takže provádění sportovní činnosti pro ni samu, bez zvláštího zřetele ke vztahu dosahovaných výkonů. Je zajímavé, že z psychologického hlediska, že takto motivovaným sportovcům se dobře závodí a mívají relativně velké úspěchy, často větší než dříve. Pravděpodobně to je způsobeno tím, že jsou zbaveni pocitu nadměrné odpovědnosti.

Tomáš Voves

Zpět do sekce ČLÁNKY.