Badminton jsem si poprvé zkusil na louce a chytlo mě to natolik, že mi táta hledal klub, kde bych tento sport mohl hrát. Začínal jsem u pana Stanislava Kopala a Kamily Pospíšilové. Postupně se mi více věnovala Kamila, která mě naučila asi to nejdůležitější, mít ke sportu vztah. Hned první následné léto jsem se zúčastnil letního soustředění v Podivíně, kde se nám věnoval pan Kavan, pan Kalousek a manželé Jelínkovi. Na závěr akce zajistil pan Vorel ukázkový trénink s Tomaszem Mendrekem. Tehdy jsem dostal nabídku trénovat právě s Tomaszem v Jehnicích. Na Universitě, kde jsem trénoval rok, to byl spíše kroužek, a tak jsem přestoupil za hráči se zájmem o závodní sport. V Jehnicích se sdružovala nejsilnější skladba hráčů z celé oblasti, což bylo dobré pro trénování, ale bohužel se tam nevytvořila parta.
Časem jsem se dostal do věku, kdy bych měl začít hrát ligu dospělých. Protože v družstvu bylo opravdu hodně hráčů, tak jsem nedostával moc příležitostí. Za tu dobu moje první trenérka založila společně s Honzou Tomkem a dalšími hráči nový oddíl SK Premiera BC Brno, a tak jsem dal přednost hraní před lavičkou a také partě před tvrdým konkurenčním prostředím. S Premierou jsme vystoupali na 2. místo II. ligy. Další rok jsme ji dokonce vyhráli, ale v baráži náš tým nestačil na silné soupeře z I. ligy. Tehdy se mi jako jedinému z týmu podařilo zvítězit oba své zápasy ve dvouhrách.
Porazil jsem Jakuba Mazúra a ještě jednoho kvalitního soupeře a byl jsem opravdu odhodlaný dál tvrdě trénovat. Na případný postup do I. ligy to nevypadalo ani v dalším roce, a tak jsem se rozhodl hostovat v Ivančicích, kde jsem odehrál dvě sezóny. Další rok jsem hrál I. ligu za družstvo Komety pod vedením Marka Matuly vyztužené hráči ze Slovenska. V průběhu těchto let jsem dokončoval Tělovýchovu na Masarykově univerzitě. V té době jsem se začal daleko víc zaměřovat na svůj profesní obor trenérství a věnoval jsem tomu prakticky všechno. Mé hraní šlo od té doby stranou. Je rozdíl, jestli je váš trenér bývalým hráčem, nebo jestli vás trénuje nějaký hráč. Hráč-trenér má zájem o svůj úspěch, zatímco trenér-hráč má prioritu zabývat se svými svěřenci. Já byl vždycky více trenérem.
Trénovat mě bavilo víc, než hrát turnaje. Už od malička jsem si vymýšlel cvičení třeba i v jiných sportech, při čekání na kluky na hřišti nebo jsem si všímal provedení u ostatních a buďto jsem se snažil nový prvek "okoukat" nebo svému bezradnému kamarádovi poradit, jak na to. Za svoji hráčskou kariéru jsem měl tu čest poznat poměrně velkou spoustu trenérů. Nejvíce mě ovlivnila právě Kamila Pospíšilová svým přístupem, pak ale mé tréninky posunul na více profesionální úroveň Tomasz Mendrek. Také jsem měl tu čest poznat Roba Cypriána, který s námi trénoval na Premieře a uděloval nám mladým smysluplné rady. Dalších trenérů bylo více, za zmínku určitě stojí Ladislav Vorel, Boris Krais, Pavel Janiš, Adrian Hundhausen a Stanislav Bernacik.
Je třeba podotknout, že v mých hráčských začátcích nebyl trenér považován za profesi jako je tomu dnes. Daleko více jsem se naučil od trenérů až jako trenér. Zúčastnil jsem se řady školení. Prvního zahraničního trenéra jsem mohl poznat při kurzu trenéra 2. třídy. Dánský trenér Jens Grill byl juniorským reprezentačním trenérem Anglie a byl prvním zahraničním trenérem, kterého jsem poznal a opravdu mě nadchl do trenérské práce. Potom jsem měl tu čest navštívit semináře a také spolupracovat na letním campu s Kennem Limem z Malajsie. O dva roky později jsem měl možnost nahlédnout na práci Stanislava Kohoutka, Tomáše Krajči a španělského trenéra a tehdy nejlepšího hráče jeho země Oscara Martinéze Salána. Trénoval jsem také po boku Wang Ye z Číny na campu v Německu a vedl jsem jako hlavní trenér letní camp v Lotyšsku v klubu Salaspils s několika mistry Lotyšska.
Další úžasnou zkušeností je pro mě vždy setkání s Peterem Mouritsenem z Dánska. Jeho žena Markéta Koudelková Mouritsen mě také zaujala, když na soustředění v Jehnicích ochotně předávala informace hráčům a působila jako pozitivní vzor. Dodnes nezapomenu na to, jak vysvětlovala, na kterou stranu se má roztáčet kraťas. S ničím podobným jsem se do té doby nesetkal. Také jsem si poslechl postoj polského trenéra Jacka Niedźwiedzkého, který spolupracoval s českou reprezentací. Velkou akcí a zároveň zkouškou byla účast na Badminton Europe Summer School v Dánsku, kde jsem mohl sledovat, ale i trénovat nejlepší evropské hráče U17. Ale hlavně vidět práci a spolupracovat s hlavními trenéry Robertem Wetherellem z Anglie, Jakobem Toftem z Dánska, Jeroenem van Dijkem z Nizozemska (momentálně trenér Centre of Excellence), Kristiinou Danskanen z Finska, Nathalii Mulders z Nizozemska a Desmondem Tanem ze Singapuru a Joannou Hudhes z Anglie.
Také plnění týmových úkolů s ostatními trenéry, kteří často patřili mezi nejlepší hráče svých zemí, bylo mimořádně přínosné. Za tento kurz a dodatečné splnění 10 tréninků se zaměřením na dosahování předem stanovených cílů a time management jsem obdržel certifikát Coach Level One. Ten jsem ještě minulý rok povýšil na Coach Level Two se školitelem Anttim Rajasärkkou z Finska a Markétou Osičkou. Dalšími českými školiteli na trenérských seminářích mi byli Petr Báša, Pavel Florián, Tomáš Krajča, Jiří Provazník a Martina Bernaciková. A poslední školení byla s dánskými elitními hráči a trenéry Steffenem Rasmussenem (vicemistr Dánska ve dvouhře) a Andersem Skaarupem (mistr Evropy ve čtyřhře). Také jsem se zúčastnil školení parabadmintonu v Irsku a učil se od trenérů v národním centru parabadmintonu v Japonsku.
V rámci klubu Badminton Sharks jsem měl vždycky sen, aby trenéři a rodiče hráčů spolupracovali a dělali maximum pro hráče, které by to mělo bavit ve skupině, měli by tvrdě trénovat na kurtu i mimo něj a dosahovat co nejlepších výsledků v rámci oblasti i republiky. To se bohužel v uplynulých 6 letech vždycky nedařilo. Často jsem narážel na fakt, že každému trenérovi a rodiči záleží více na sobě, než na samotném klubu. Já to měl obráceně a i to mohlo vést k názorovým rozdílům. Ze školičky Tomasze Mendreka, která původně sloužila jen jako kroužek bez ambicí dovést hráče do závodního sportu jsme zvýšeným úsilím vytvořili skupinu, která byla první generací opravdového klubu. Začala se mnou trénovat systematicky, hráči dostávali individiuální úkoly na domácí přípravu a výsledky se začaly rodit. Start na MČR U13, U15, U17 v jednom roce byl slibný začátek. V dalším roce 2016 se nám dařilo startovat na všech juniorských MČR. 2017 jsme ovládli OP U13 a hned 3 hráči startovali na MČR v 6 disciplínách. Lucka Krulová tehdy obsadila 5. místo ve čtyřhře (aktuálně se chystá na ME U15). V této době dosavadních největších úspěchů kategorie do 13 let, kdy jsme měli 3 nejlepší hráče v oblasti, ztráceli starší hráči v pubertě zájem o trénování a přirozeně se nedokázali prosazovat proti těm, kteří trénovali denně a snažili se na sobě stále pracovat. Uvěřili, že jinde to bude lepší, a tak nás opustili. Zázrak nenastal a většina skončila se závodním badmintonem úplně. Silná sestava U13 nakonec také přestoupila s tvrzením odcházejícího trenéra, že jim náš klub nemá, co nabídnout a dál je posunout. Této pomluvě bohužel uvěřili i další silní hráči. Po této sezóně jsem zažíval opravdu nepříjemné pocity. Odešli prakticky všichni nejlepší hráči, kterým jsem věnoval několik let.
Díky svědomité práci i s menšími hráči se začali prosazovat mladší děti, které nakonec dosahovali ještě lepších výsledků, než první generace. Momentálně máme nejlepší tréninkovou skupinu na přelomu U13 a U15 a oproti předcházejícím letům se naši prosazují i na špici v republice. 2 hráči prokazovali výkonnost i na medaili, ale los jim dal do cesty v prvním zápase konečné vítěze, na které nestačili. Další hráčka byla jen pár bodů od zisku medaile ve čtyřhře, ale koncovka zápasu jí a její spoluhráčce nepřála. Jeden ze dvou našich nejlepších hráčů se dostal do reprezentačního výběru U13 a je dokonce na soupisce turnaje Nation to Nation v Maďarsku jako jednička. Patří do absolutní špičky U13.
Přestože má ještě rezervy, na kterých budeme pracovat, tak dosahuje na svůj věk nadprůměrných hráčských dovedností.
Jedinou slabinou našeho klubu je absence starších odešlých hráčů. Někteří rodiče jsou přesvědčeni, že to bez nich nejde. My ale máme v klubu trenéry a další hráče, kteří je v rámci tréninků dovedou doplnit, ale hlavně jim umím připravit těžké podmínky i bez starších hráčů. Dokonce půjde o trénink náročnější na techniku, taktiku i kondici, než v samotném zápase proti starším hráčům, pokud si to další pokrok v dané problematice budou žádat. Klíčový je přístup hráče, systematické sestavování tréninků, doplňkové tréninky a podpora rodičů. Spolupráce a důvěra v trojúhelníku hráč-trenér-rodič musí fungovat.
Zastáváme filozofii, že badminton je pro všechny. Proto náš klub nabízí kompletní nabídku badmintonu se zvýšeným zájmem o nejúspěšnější hráče, kteří si žádají nejvíce pozornosti. Dítě začíná na minibadmintonu ve školce, pak prochází přípravkou, ze které může postoupit do 3 závodních skupin nebo jen do kroužku pro starší, také rozšiřujeme tým dospělých a jsme průkopníky v trénování vozíčkářů. S vozíčkáři pracujeme už 5 let, máme 7 hráčů, kteří na 2 mezinároních MČR získali 15 medailí. Lukáš Šembera si dokonce zapsal dílčí výhru v zápase čtyřhry na světovém turnaji v Dánsku a měl tu čest reprezentovat svoji zemi na mistrovství Evropy. Je mi potěšením, že trenérský tým doplňuje Michael Bauer, Marika Davidová, Hynek Šabacký, Bětka Suškevičová, Pavla Grycová, Luděk Maar a Lenka Matějová.
Bylo pro mě velkou ctí spolupracovat opět na Talent Teamu s Tomášem Krajčou a Markétou Osičkovou před Nation to Nation U13 a mistrovství Evropy U15. Lukáš Thor byl na TT podruhé a rozšířil tak účasti na technickém campu našeho klubu na 7.
Jak vybrat nejlepšího trenéra pro své dítě a jak poznáte, že nejde o nějakého nadšence, co učí jen malé děti? Základem je určitě vzdělání a neustálé vzdělávání, jeho herní úroveň na vrcholu jeho hráčské kariéry, ale hlavně přístup, filozofie a trenérské výsledky.
Vystudoval jsem vysokou školu v oboru Tělovýchovy, prošel jsem školením II. třídy a mezinárodními školeními Coach Level One a Two. Zúčastnil jsem se jako trenér letního campu v Německu s čínskou trenérkou, v Lotyšsku jako hlavní trenér a jako asistent malajského a španělského trenéra. Každý rok se zúčastňuji hned několika trenérských školeních s českými i zahraničními školiteli.
Hrál jsem I. ligu, ve které jsem si zapsal řadu vítězných zápasů, dosáhl jsem na 9. místo ve dvouhře na GPA dospělých a zvítězil jsem mezinárodní turnaj v Německu, přestože jsem s badmintonem začal až ve 12 letech. Trenérství mě moc baví a výsledky dokazuji, že patříme mezi nejlepší kluby v oblasti. Jsem připraven na práci i se staršími hráči, které mám spolehlivě kam posouvat, jen potřebuji důvěru rodičů těchto hráčů. Děti totiž tohle nerozhodují, přestože mají také své dojmy. Vždy by měl mít rodič srovnané, co je důležité. Všem rodičům doporučuji, aby předešli 3 zásadním chybám, kterých se mohou dopouštět s dobrými úmysly. Setkávám se s nimi po 14letou trenérskou kariéru bohužel nejčastěji u nejšikovnějších dětí.
1) Stavění přípravy dětí primárně na individuálních trénincích bez plnění svých povinností a poctivé práce na klubových trénincích. Hráč si nevytváří potřebné návyky a očekává samozřejmou péči z venčí. Rozhodující je ale snaha hráče a jeho vnitřní motivace. Také tak ztrácí možnost být v týmu, který mu pomůže k úspěchu.
2) Protěžování hráčů s nedostatečným nasazením. Pokud hráč nejeví dostatek snahy a zájmu, tak to nevyřeší přesun do lepší skupiny nebo zajištění nejlepšího hráče do čtyřhry. Pokud jde do každého tréninku naplno a je opravdu dobrý, tak se dá uvažovat o doplňkovém tréninku se staršími, proplacení mezinárodního výjezdu nebo sestavení individuálního tréninkového plánu pro domácí kondiční přípravu.
3) Tréninky s více trenéry, kteří spolu nekonzultují cíle tréninků. Příprava musí být systematická. A nastavení, kdy si každý trénuje, co zrovna považuje za dobré, nikdy nebude tak efektivní jako tréninky v návaznosti, s jasnými cíly a vyhodnocováním přípravy. Dát své dítě k 5 trenérům na 5 trénincích týdně nikdy nepovede ke stejnému výsledku jako 5 tréninků s jedním nebo dvěma trenéry, kteří se na programu domlouvají.
Kromě badmintonu mám rád týmové sporty a stejně rád spolupracuji v rámci trenérstí. Do jednorázové klubové přípravy se také zapojili tito trenéři LinLing Wang z Číny, Adrian Hundhausen z Ameriky, Antti Rajasärkkä z Finska, Renate Phillipi z Německa a čeští externí trenéři Adam Mendrek, Ondřej Kopřiva, Filip Budzel a Lukáš Holub.
Pokud někdo tvrdí, že mé tréninky nejsou dost dobré, tak ať mi ukáže stejně staré hráče, které vychoval on. A já vám garantuji, že ten, co vychoval opravdu dobré hráče, tak nic podobného nebude potřebovat říkat o druhých...
